Společná péče - kdy je vhodná a jak jí dosáhnout?

Společná péče je vedle výlučné péče o nezletilého jedním z rodičů a střídavé péče další z možností, jak uspořádat poměry k nezletilému.

Ačkoliv je společná péče nejméně často schvalována rozsudky opatrovnických soudů, pokud se podaří dosáhnout mezi rodiči takové míry shody na budoucích poměrech nezletilého, je zcela jistě nejžádanějším rozhodnutím, a to minimálně z důvodu na straně nezletilého. Její schválení totiž znamená, že se podařilo mezi rodiči dosáhnout vysoké míry shody.

Osobně se mi podařilo u soudu vyjednat schválení společné péče mimo jiné v případě, kdy oba rodiče ještě po rozvodu zůstali bydlet i nadále v jednom bytě, kde s nimi zůstal i nezletilý.

Právě setrvání nezletilého v bytové jednotce, ve které bydlel doposud a střídání rodičů zde (nebo i setrvání obou rodičů v této bytové jednotce) je jedním z případů, kdy je společná péče jedním z nejvhodnějších případů další úpravy poměrů.

Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmům dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.

Komentář k tomu uvádí, že: „Svěření dítěte do společné péče je možné např. za situace, kdy je dítě blízko věku zletilosti, již nežije s rodiči v rodinné domácnosti, samo se živí nebo studuje mimo místo svého bydliště, v cizině apod. Dále je toto uspořádání možné tehdy, jestliže rodiče po rozvodu zůstávají bydlet v jednom bytě či domě a jsou na všem, včetně výživy dítěte dohodnuti.“

Společnou péči nelze přikázat soudním rozhodnutím proti vůli jednoho rodiče, tím se odlišuje od střídavé či výlučné péče. Zákon přímo stanoví v ust. §907 Zák. č. 89/2012 Sb., že soud může svěřit nezletilého do společné péče pouze tehdy, pokud s tím oba rodiče souhlasili.

Co se týče výživného, v prvé řadě platí, že zde uvedené by do jisté míry mělo platit „automaticky“, tj. pokud rodiče myslí společnou péči skutečně vážně, měli by být schopni se na výživném nezletilého dohodnout, a to v celém rozsahu, tj. od saturace stravovacích potřeb počínaje, kroužky a možnými spořeními konče.

Pokud by nebyli rodiče schopni dohodnout se ohledně výživného (a bylo by tedy nutné autoritativní rozhodnutí soudu ohledně výživného), pak lze stěží očekávat, že by dříve či později nepočaly neshody v organizaci společné péče, které by vedly k nutnosti soudu autoritativně rozhodnout o jiné formě úpravy péče o nezletilé. Nemožnost dosažení rodičů dohody ohledně výživného je minimálně indikátorem o tom, že v brzké době od schválení společné péče může dojít k její revizi.

Komentář k tomu uvádí: „Jelikož soud může pouze schvalovat dohodu rodičů, pak se domníváme, že rodiče by měli být dohodnuti nejenom o společné péči, ale i o výživě dítěte, protože jinak společná péče nebude v zájmu dítěte“.

Lze tedy uzavřít, že společná péče je vhodná pouze tam, kde se daří rozvádějícím se rodičům dosáhnout shody. V žádném případě ale nemá smysl se snažit za každou cenu dosáhnout takového rozhodnutí soudu, které by společnou péči schválilo i přesto, že pro to nejsou podmínky. Takový stav by totiž nebyl výhodný ani pro nezletilého, ještě méně pro rodiče a poměrně brzy by pravděpodobně musel být revidován.

Hrušáková, M. Králičková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 – 975). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 1021Tamtéž