Jak to vlastně vypadá u soudu v řízení o úpravu poměrů k nezletilým? Aneb co byste měli vědět, než vstoupíte do jednací síně - praktická doporučení.

Pokud zrovna nepatříte mezi některou z právnických profesí, novináře, který chodí k soudu, nebo sami často nejste účastníkem řízení, pak pro Vás rozvodové řízení bude možná poprvé, kdy se k soudu dostanete jako účastník řízení.

Jak se ale vlastně chovat, co říkat, jak postupovat?

V prvé řadě je vhodné ujednotit si, jak budete oslovovat soudce, respektive v řízení ve věci úpravy poměrů k nezletilému dítěti spíše soudkyni (v opatrovnickém řízení soudí právě většinou soudkyně), právního zástupce protistrany a „protistranu“.

Ve vztahu k osobě soudce je nejvhodnější volit oslovení „pane předsedo, paní předsedkyně“.

Co se týče právního zástupce „protistrany“, ideální oslovení je pane doktore (bez ohledu na titul), pane zástupce se používá také, nicméně, spíše, když o advokátovi protistrany mluvíte například směrem k soudu („pan zástupce tvrdí, že….).

Protistranu můžete klidně oslovovat „Honzo“, „Jano“, nicméně, soud se většinou nekoná proto, abyste spolu před soudem vedli dialog, od toho řízení není, ačkoliv v některých řízeních se podaří účastníkům „utrhnout“ pozornost k vlastní výměně názorů, zde uvedené nicméně soud často velmi rychle „utne“.

Při příchodu do soudní síně je většinou efektivní rozhlédnout se, kde se nachází věšák, a tam si odložit, oblečení přehozené přes židli jednak nepůsobí zcela esteticky, ale především, v průběhu jednání, když vstáváte a opět si sedáte na židli, tak se poměrně často zašpiní, protože na něj postavíte nohu židle, nebo si jej „v zápalu jednání“, shodíte na zem.

Dále po příchodu do jednací síně, vždy pokud se jedná o první jednání, a poté se snižující se intenzitou při dalších jednání (do doby, než si vás soudce zapamatuje) předkládáte soudu průkaz totožnosti. Tento průkaz si soud na začátku prvního jednání nechává vždy u sebe, tj. odevzdáte jej a jdete si sednout. Soud Vám jej v průběhu jednání vrátí. Ani jednou za přibližně 700 jednání, která jsem ke dni napsání tohoto článku absolvoval se mi nestalo, že by na to soud zapomněl. Nestrachujte se.

Otázka je samozřejmě kam si sednout. Pokud jste u jednání s právním zástupcem, nijak nad tím nepřemýšlíte a následujete jej. Pokud jste u jednání sami, soud si Vás buďto „rozesadí“ podle své vlastní úvahy, obecně ale spíše platí pravidlo, že navrhovatel sedí spíše po pravé straně soudce, druhý z účastníků řízení na druhé straně. Opatrovnická jednání jsou v tomto o něco méně formální než například jednání ve civilních řízeních sporných, nebo v řízeních trestních, a nelze generalizovat.

Kromě soudkyně bude v jednací místnosti také minimálně jedna další osoba, a tou je zástupkyně orgánu sociálně právní ochrany dětí. Ta sedí většinou na straně navrhovatele, nebo přímo v jedné linii se soudkyní. Veřejnost v případě řízení o úpravu poměrů k nezletilým přítomna není, ještě jsem neviděl, že by soud k takovému jednání připustil někoho jiného, než například justiční čekatele nebo advokátního koncipienta, který je na místě ze studijních účelů. Nicméně, konečné slovo má vždy soud.

Další osobou, která se v jednací místnosti může nacházet, je zapisovatelka, nicméně, její přítomnost není nezbytná (bez ní se jednání konat nepochybně může).

U dalších osob je pak variabilita různá – může být přítomen například znalec, venku svědek (byť většinou ne hned při prvním jednání a navíc ve věcech nezletilých spíše v menším počtu případů), někdy jsou přítomni prarodiče – pokud taky usilují o to, aby soud rozhodoval i o jejich setkávání s nezletilým, nicméně, pokud nemá být nezletilý zrovna svěřen do péče některého z prarodičů, je přítomnost prarodičů při prvotním řešení úpravy poměrů k nezletilému v souvislosti s rozvodem jeho rodičů spíše velmi ojedinělá.

Poté, co se všichni usadí, zahájí soud jednání. Zpravidla soud začne tím, že zrekapituluje nebo alespoň ve stručnosti odkáže na podaný návrh, následně přistoupí k výslechu jednoho z rodičů. Kdo to bude, je zcela na soudu, častěji to bývá navrhovatel.

Ještě předtím si soud může ujasňovat některé okolnosti, které například z návrhu nemusejí být zřejmé, ale soud je pro rozhodnutí potřebuje.

Následně začne výslech rodičů nezletilých. Tento výslech může být buďto přímo zaznamenáván zvukovým zařízením, nebo jej soud může protokolovat. Protokolování znamená, že poté, co řeknete určitou pasáž, soud ji „zaprotokoluje“ a to tak, že ji zapíše na papír, což bývá nyní již méně pravidelné, nebo ji nadiktuje do diktafonu.

Soud protokolování zpravidla realizuje tím, že opakuje, co jste řekli. Tady je důležité, zvlášť pokud nejste při jednání právně zastoupeni, poslouchat a vnímat, co je protokolováno a případně, pokud byste měli dojem, že soud protokoluje něco jiného, než jste řekli, nebát se do toho soudu vstoupit a soudce opravit – protokolace není jednoduchá činnost, zvlášť u „živějších“ jednání, zejména v části, kdy kladou otázky právní zástupci.

Poté, co proběhnou výslechy rodičů, může být vývoj již velmi různorodý. Pokud jste na všem dohodnuti předem, není se příliš čeho obávat, pokud soud vidí, že se oba rodiče dohodli, proti takové dohodě nic nenamítá opatrovník nezletilého (orgán sociálně – právní ochrany dětí), je maximálně nepravděpodobné, že by soud tuto dohodu neschválil.

Nicméně, pokud už před jednáním tušíte, že na ničem nejste příliš dohodnuti, případně se zpracovává znalecký posudek a řízení vypadá, že bude složitější, je zastoupení při jednání velmi dobrou volbou, protože jednání je „proces“, často poměrně rychlý a do jisté míry pro právního neprofesionála nepřehledný, a to přesto, že se někdy v rámci jednotek hodin rozhoduje o tom, jak bude Váš život vypadat další jednotky let.